Úvod k výstavě Vítání jara

Jaro 0

Dámy a pánové,

butik, v němž právě zahajujeme novou výstavu, je dávno zaveden na originální oděvní tvorbu Jaroslavy Těšínské, Jiřiny Pivoňkové, Lucie Tučné a dalších. Dnes tu však malou výstavou připomínáme rozsáhlé a ojedinělé dílo textilní designérky Evy Jandíkové a její občasné spolupracovnice na poli oděvním, Radky Balejové.


Zákazníci tohoto butiku teď po nějaký čas zaměří své oko na látky, štočky a štůsky látek různě zde svěšených, naranžovaných a poschovávaných v regálech v této místnosti i vzadu a to v nejlepší kvalitě co do příze, tkaní a hlavně designu.


Dá se z nich ušít kde co včetně potahů, sedacích polštářků, ubrusů, závěsů a inteligentních povlaků lůžkovin, na nichž si mladší ročníky neumí odmyslet vzory, které trhají oči i duši. Takto nepůsobí právě ty zdejší látky, ty osloví jen milovníka nadčasových textilií inteligentní barevnosti, respektive člověka s dobrým vkusem.


Výstava dostala název za všeobecného souhlasu všech rozhodujících osob – VÍTÁNÍ JARA a zbytek zkrátím rovnou na Vítání jara V KANAFASU. Zde, kde obvykle vysívají jenom kostýmy, šaty a svetry se návštěvník setká s metráží tkanou ve vybraných tkalcovnách, s menšími podlouhlými ubrusy tzv. naprony a s dekorativními polštáři  vydesignovanými detaily v obvodu, v hraně i v ploše.


Nicméně, kde je ten pravý kanafas, řekne si mnohý návštěvník, vždyť tu nevidím kostičky, Vichy, jak říkají Francouzi, a kdo to neví, připomeňme, že i v této zemi musel být a nejspíš i je oblíben, když v šatech z Vichy-kostiček se v roce 1959 vdávala sama Brigitte Bardotová a druhý den měl jejich návrhář na Cote d´Azure vyprodáno a když své zásoby po nocích několikrát doplnil, konečně si všichni všimli i jeho butiku jen o rok před tím otevřenému v Paříži. Slávu butiku Jacques Estérel založily šaty z kanafasu.


Také my jsme šili z kostičkovaného a jiného  kanafasu, a to bylo za éry ÚLUV a jeho poněkud osvícensky nazvaných krámků Krásných jizeb. A v tomto svým kulturním významem nad vše vynikajícího československého podniku působila až do začátku devadesátých let i Eva Jandíková a pilně zde navrhovala ve spolupráci s tkalci a oděváři nejen kanafasy.


Je to zkrátka na VŠUP vyškolená a zapálená textilní výtvarnice, jak se tehdy říkalo, a konec konců je to dodnes slušné označení textilního designéra. Z ateliéru textilu vyšlo takových odborníků za léta našich dvou různých republik celá řada, jen Eva se drží svého důstojného a čestného řemesla, protože bylo vlastní i jejím rodičům a ona sama, myslím, jinak než s textilem a v textilu existovat ani nemůže.


Co to vlastně kanafas je? Nemusí mít kostičky, jak už tušíte a ani peřinové proužky, ač je to původně textilie z konopí neboli latinsky Cannabis, vidíte, jak je to moderní látka, dělal se kanafas také ze lnu a nakonec z bavlny. Právě tyto bavlněné kanafasy, kromě též jejích krásných lněných materiálů jsou dobře přizpůsobitelné k širšímu užití, jak ukazují i aktuálně vystavené oděvní produkty a pár dalších drobných doplňků.


Dnes nás a pravděpodobně i naše potomky na kanafasu přitahuje jeho kulturní historie, která však dávno pokračuje v nových, moderních podobách. Kanafas je zkrátka materiál s duší.

Látku obvykle hmatáme, mačkáme a zase rovnáme, uhlazujeme, nadhazujeme, skládáme do záhybů, ale hlavně zrakem prohlížíme její povrch, barvu a vzor. To jsou základní vlastnosti látky, pro které se nám líbí a hodí nebo ne. A barva, ta je nám za jistých okolností vším. Vzpomeňme jenom, jak jsme lační pohledu na barvy duhy, na jejich čisté, průhledné tóny. A proto také jeden básník kdysi řekl: „Kdybych byl látkou, vybarvil bych se.“

Eva se vybarvuje také, pravidelně, a to přesto, že v jejím libeňském butiku, vycpaném štůčkami až k půdičce jste vždy barvami přímo zavaleni. Navštívit jej je psychoterapeutický zázrak.

Inovace však musí být a také je třeba ulehčit přetlaku z nashromážděných, ba namačkaných dojmů z nekonečně různorodé přírody, urbánního prostoru, architektury, sem tam se do jejích přípravných stylotvorných inspirací připlete , a jak to tam zazvoní v šedi skal, i sytě fialové horolezecké lano. Ven s tím, velí tvůrčí mentalita pravé textilačky a už to vše zpracovává ve vlastní krajinu z přírodnin i umělých věcí a tou krajinou je výsledně látka ve svých pruzích a polích, rytmech, střídání a uspořádání barev.


Paní Eva Jandíková, abyste, vážení hosté také toto dnes zvěděli, má tyto základní barevné inspirace, které čas od času obměňuje:

modrou – středomořskou, na té se podílí nebe, vodní zátoky, které míchá s dojmy rostlinnými – žlutou a žlutozelenou připomínající pomeranče, citrony a limetky.

Pak je tu severská barevnost – tóny krokusů, modřince, čekanky, pistácie, ginga a rozrazilu.

Ty někdy vystřídá sytější barevnost tropů, kde se ozve dceřina andulka na níž se doma volá: "Damiáne!", k andulce se hodí barva vodního melounu a soubor růžových spolu s ostrou magentou až po oranžovou a ještě barevnější tóny připomínají Mexiko.

V jiném naladění se vše zase uklidní a je tu barevnost pouštní, v níž se nedávno objevily odstíny šedých, lehce černých a špinavě bílých tónů inspirovaných starými zvětralými prkny.

Zkrátka nemusíte mít doma přímo obrazy v rámu, nějaké Medky, Špály nebo jemné Boštíky, jsou to, a vždy v našich interiérech byly, i inteligentní barvy textilií, jejichž svátek dnes vlastně spolu s jarem slavíme a děkujeme za to jak textilní výtvarnici Evě Jandíkové tak hostitelské galerii „Originál“.

Helena Jarošová

Praha, 14. března 2017

26.03.2017


Zpět